Jdi na obsah Jdi na menu
 


VDP 2006

3. 4. 2007

Víkend, na který rozhodně nejde zapomenout

  Někdy se mi zdá, že je téměř nemožné vyjádřit některé pocity slovy. Obzvlášť, když mě něco nadchne nebo když mám z něčeho radost. Slov existuje sice dost, ale jakmile některé použiji, připadá mi, že skutečnost je stejně daleko barevnější a živější, než můj popis. Přesto se o to ale chci pokusit a přiblížit jednu akci, která nesla název „Víkend Dobrého Pastýře“.

  Jak už jméno napovídá, tahle „věc“ se konala od pátku do neděle (pro přesnost od 5. do 7. května) na Božím Daru. A o co tu šlo? Dalo by se říct, že o životJ. Hlavním tématem bylo totiž povolání, a to s životem úzce souvisí.

  Všechno začalo v pátek, když jsme se sešli na faře na Božím Daru. Někteří přijeli z Karlových Varů, jiní z Ostrova či z Plzně a někteří z míst, o kterých jsem slyšela poprvé v životěJ. Po rychlém obhlédnutí situace- to je po nalezení postelí, koupelny a kuchyně, přišlo na řadu milé přivítání od p. Marka z Ostrova, modlitba a seznamování. Seděli jsme v pokoji a v našich rukách putovala svíčka. Ten, kdo ji měl zrovna v ruce, se krátce představil. Zapamatovat si všechna ta jména, stálo jistou námahu, která se ovšem vyplatila. A pak přišla konečně naše chvíle. Hra, pro kterou se okamžitě všichni zapálili. Smysl spočíval v tom, že jsme se rozdělili na tři družstva a postupně losovali jednotlivé úkoly, které jsme měli co nejrychleji splnit. Nevyhnula se nám vodní štafeta, ani sekání dříví a „vyrábění“ uzlů ze špaget nám dalo taky zabrat…

  Po tvrdém „boji“ jsme se sešli v místnosti, kterou jsme upravili jako naši modlitebnu. Všichni jsme si posedali a polehali co nejpohodlněji a s přeplněným srdcem hleděli na náš oltář. Na oltář, který jsme sami připravili. Jednoduchý, ale přesto tak krásný. I když jsme se ještě moc neznali, cítili jsme, že nás „Něco“ spojuje. A pro to Něco stojí rozhodně za to žít. Zpívali jsme a děkovali Bohu. Prostě byli jsme šťastní.

  V sobotu nás vzbudil zpěv. Dobrá nálada přetrvala, a tak jsme se mohli vrhnout vstříc novému dni. Jako první jsme začali chválami a modlitbami. Samozřejmě nechyběly ani písničky, které doprovázely kytary. Po chválách následovala výborná snídaně, na které se i ty nejospalejší obličeje postupně probouzely. A po snídaní už to šlo jako na běžícím pásu. Nejdříve přijel p. Kazda, který nám povídal o povolání. Po té dorazili i tři bohoslovci, kteří se nám snažili přiblížit život v semináři. Snad ani nemusím připomínat, že tohle všechno bylo protkané množstvím písniček a smíchu- vším tím jsme se snažili chválit Pána. Odpoledne už bylo v duchu čekání. Čekání na našeho biskupa Františka Radkovského. Je krásné, že přijel za námi až na Boží Dar pro to, aby se podělil o svůj příběh a sloužil mši. Byl to i on, kdo vlil do našich duší pokoj, ale zároveň nás přiměl zamyslet se nad naším životem.

  Všechno to tak rychle uteklo. Než jsme se rozkoukali byl tu sobotní večer a v něm něco, co bylo pro mnohé z nás nové. Nové, ale při tom tak známé a krásné. Zkuste zavřít oči a představit si, že je večer, pomalu se stmívá. A teď si představte skupinku asi dvaceti mladých lidí, jak sedí v kostele před oltářem. Jen tak- na matracích, všichni vedle sebe, s kytarami a se srdcem, které je naplněné touhou... A před vámi hoří veliká svíce, která osvětluje kříž a papírové srdce, které je položeno vedle ní. Světlo, které tu je, vychází jen z malých svíček, které jsou jakoby rozesety okolo oltáře. A nad tím vším zaznívají chvály, prosby a zpěvy. Není to žádné divadlo, tohle je skutečnost! A právě v tuhle chvíli jsme cítili, že Bůh fakt je a že On nás miluje. Tenhle pocit jde tak těžko popsat. Tenhle pocit se musí zažít!

  Kdyby to šlo, seděli bychom tam snad do rána. Jenže v našich kostelech se moc tepla neužijeJ. Roztřeseni zimou jsme se tedy asi po dvou hodinách vydali na faru. Sice jsme měli zmrzlé nohy, ale přesto nás uvnitř něco hřálo. I přes náročný den se nikomu ještě nechtělo spát- někdo šel zpívat a někdo zase šel do kuchyně objevovat tajná zákoutí ledničkyJ. Dlouho jsme ještě povídali a mně postupně docházelo, že tady nikdo není sám. Bůh nám otevřel svou náruč a my jsme se do ní mohli v klidu položit a nechat se unášet Boží láskou. (…)

  V neděli-po chválách a snídani, nastal bouřlivý úklid. No dobře, bouřlivý nebyl, ale když každý přidal ruku k dílu, bylo brzy všechno hotovo. Pak už byla mše, kterou vedl p. Bartoloměj, a samozřejmě poslední společné focení. Postupně se začalo odjíždět. Zpět do svých domovů, do škol, do zaměstnání... Vrátili jsme se však stejní? To rozhodně ne. Každý z nás totiž tady dostal Dar. Dar do duše. A teď už je jen na nás, co s ním podniknem…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář