Pouť důvěry 2006/2007
Pomalu se blížily Vánoce. Ani jsem to nečekala a najednou doma zaznělo: „Co by sis přála pod stromeček?“ Trochu mě to vyděsilo. „Do háje! Vánoce! A já nemám ani jeden dárek!“, ale pak jsem se zamyslela nad původním dotazem. Co bych to vlastně chtěla… Co si vybrat… „Chtěla bych jet na Silvestra do Chorvatska s Taizé!“ Dost netradiční přání, ale nakonec se mi tenhle veliký sen splnil a já jsem 27. prosince nastoupila do autobusu, na kterém se skvěla cedule „ZAGREB“.
Těžko tu budu přibližovat pocity, které jsem cítila. Byla jsem plná očekávání a nadšení. Taizé! Vždyť samo to slovo vystihuje tolik! Taizé… Komunita ve Francii, které se podařilo překonat rozdíly mezi jednotlivými církvemi. Komunita, která je naplňována modlitbou a kde se plní Kristův sen o jednotě církve. Právě ona pořádá každý rok na Silvestra setkání. Setkání lidí, kteří touží být pět dní s Bohem. Kteří chtějí pomoct naplnit Písmo a spojit všechny křesťany v úžasné jedno Kristovo Tělo. Je to něco duchovního, ale při tom tak hmatatelného…
Celé setkání je hlavně o modlitbě a sdílení. Párkrát za den se všichni schází, aby společně Pána chválili a prosili. Víš, ono je něco jiného modlit se sám doma v pokojíku a modlit se s dalšími stovkami lidí. Samozřejmě, osobní modlitba je důležitá, ale to druhé Ti dá něco nepopsatelného, snad až nenahraditelného. Zkus si teď představit halu plnou lidí. Lidí jiných zemí, jiných jazyků, jiných církví… Všichni sedí na zemi, nahňácaní vedle sebe. Kolem hučí topení, které se do poslední chvíle snaží zahřát i poslední promrzlý kout. V rohu zkouší sbor. Vpředu se pomalu rozsvěcí jedna svíčka za druhou. Jejich světýlka se mihotají, ale žádná z nich nezhasne. A před nimi… Před nimi je Taizé kříž. Tak krásný a tak zvláštní. Není možné nebýt jím uchvácen. Oči se vpíjí do kříže. Do toho, na němž je Kristus Trpící, ale při tom i Kristus Živý. Najednou si ani nevšimneš, že hukot ztichnul. Začala modlitba a Ty jsi jen unášen. Unášen něčím, co nejde popsat… Všichni zpívají- jedněmi ústy tytéž písně, tytéž slova, tytéž věty k Pánu. K JEDNOMU Pánu, který spojuje nás všechny!
Všechny modlitby si byly podobné, ale při tom byla každá neopakovatelná. Nejsilnější byla, alespoň pro mě, poslední- modlitba kříže.To byla chvíle, kdy byl Taizé kříž položen mezi nás. Položen, aby každý na něj mohl vložit svou hlavu. Dát na něj svá trápení, své bolesti, i svá zklamaní a nenaplněné představy. Je šero, hudba plní srdce a Ty máš své čelo přitisknuté ke Kristově dlaní. Ke dlani, v níž je vražen hřeb. Kolem toho hřebu se roní Krev. Krev, která Ti dala život. Krev, která Tě spasila! On trpěl za mě! A já? Já mu ten hřeb ještě víc zarážím do dlaní. Víc!- tím, jak se chovám, jak jednám, svými hříchy, svou sobeckostí… A co za to dostávám? Očištění a odpuštění. Boží milosrdenství nezná hranic... V té chvíli jsi jen Ty a Kristus. Můžu zapomenou na tisíce věcí, na tisíce dojmů z téhle cesty, ale nikdy nezapomenu, jak se mé čelo dotýkalo té dlaně. A jak se pak mé rty snažily aspoň částečně smít tu bolest, kterou způsobily…
Taizé setkání je plné dojmů. Je i o přátelství. Naše skupina nebyla velká. Byli jsme čtyři. Čtyři přátelé, kteří se spolu vydali na pouť důvěry. Na pouť, kde chtěli najít Ježíše, získat nové zážitky a naplnit svá srdce. Poznat sami sebe a poznat se i mezi sebou. Každý z nás by tu mohl napsat úplně něco jiného, každého se něco jiného dotklo. Dalo by se tu psát o přeplněných tramvajích, o nečekaném a tak milém přijetí do chorvatské rodiny, o poznání nových přátel, o Silvestrovské oslavě… To vše se ale nedá shrnout. To zůstane jen pevně vryto v mém srdci. Spolu s dalšími vzpomínkami, které se jen tak nevymažou…
Někdo se mě nedávno ptal, jestli mi ta víra už nezevšedněla. A proč vůbec jezdím na „duchovní akce“. Proč? Protože chci žít s Kristem. Pokaždé totiž získám něco, co ve mně zůstane, na co nezapomenu. Semínko, které ve mně klíčí a které roste v strom, ze kterého se snad jednou bude sklízet ovoce... A navíc při každé takové události udělám krok vpřed. Krok vpřed k pochopení sama sebe, k ujasnění toho, co chci v životě, i ke skutečnému poznání přátel. Ale hlavně krok vpřed ve vztahu ke Kristu!!!
A co Ty? Ten kříž tam přece neležel jen pro mě…
(markéta...)