Můj život s Bohem- Hanka
Milí přátelé,
Je pro mě pocta, že mám možnost otevřít svým článkem novou rubriku „Můj život s Bohem“. Mnohé z nás napadne spousta věcí. Mě samozřejmě také, a tak začnu pěkně od začátku.
Pocházím z nevěřící rodiny. Bylo mi asi tak 10 let, když jsem poprvé vkročila do kostela. Bylo to na půlnoční mši. A protože jsem hrála od 1. třídy na varhany, byly to ony, co mě nejvíce na celém kostele zaujaly. To, jak krásně zněly, mě zcela okouzlilo. A tak taťku o pár dní později napadlo, že bych u nás v kostele mohla hrát na mších. Zeptali jsme se faráře a on nebyl proti. A tak to všechno začalo… Každou neděli jsem hrála na mši a vůbec jsem nechápala podstatu toho, proč ti lidé do kostela chodí. Věděla jsem jen, že se modlí k nějakému Bohu. Co to je? Co je Bůh? Co je modlitba? Pokládala jsem si různé otázky,ale odpovědi na ně jsem ve svém dětském věku neměla potřebu hledat.
Později, když jsem se blížila k věku 15 let, jsem vzala za své, že Bůh existuje. Tvrdila jsem, že v něj věřím, ale nevěděla jsem o něm vůbec nic. Říkala jsem, že je to mocná síla, která je nad námi. Postupem času jsem se v kostele stálým posloucháním naučila říkat i všechny modlitby. Byla jsem hrdá na to, že je můžu říkat s ostatními. Ano, opravdu jsem je totiž jen říkala, protože jsem vlastně vůbec nevěděla, o čem mluvím.
Pak jsem začala chodit na střední školu ve Varech. Bydlela jsem na intru a každý víkend jezdila domů. Poznala jsem nové lidi, nové prostředí…Bylo to vzrušující. Chodila jsem do kostelů a srovnávala, kde jsou lepší varhany. Až jednoho dne jsem s přáteli v čajovně poznala jednoho kluka. Jmenoval se Martin. Dalo by se říci, že v mnoha směrech ovlivnil můj život. Byl to kluk v mém věku a nebál se říci, že je křesťan. Pro mě to bylo neskutečné. U nás žádní mladí křesťané nebyli. Jen starší lidé. Přišlo mi to zvláštní. Martin povídal spoustu věcí. Některé se mi zdály neskutečné, hloupé, ale přeci jen mě zajímaly. Hlavně kvůli tomu s jakou chutí, radostí a nadšením je vykládal. A postupem času se ty hloupé a neskutečné věci stávaly skutečností. Byla jsem Martinovi na křtinách, vzniklo spolčo, mnoho akcí….
Nemohla jsem tomu uvěřit. Stala jsem se součástí okruhu mladých energických lidí, kteří se stali mými přáteli. Jednou týdně jsme se scházeli na spolču, kde jsme si povídali nejen o Bohu, ale i o svých zážitcích, bolestech a plánech. Mnoho těch plánů jsme uskutečnili. Já jsem začala zjišťovat, co opravdu chci a kam a jakým směrem mám kráčet dál. Myslela jsem, že si mám svůj vztah k Bohu nechat pro sebe a v tichosti si ho užívat. Ale časem jsem zjistila, jak je to sobecké, a že Bůh chce právě to, abych své svědectví předávala dál. Dalším lidem, na každém kroku, kolem sebe. A od té doby, co jsem to pochopila, jsem šťastná. A svojí radost se snažím rozdávat lidem kolem sebe.
Nevím, jestli to z textu vyznělo, ale já nejsem pokřtěná. Nejsem a ani se nejspíš pokřtít nenechám. Věřím v to, že nejdůležitější je osobní vztah s Bohem. Váš vlastní. Ať už je jakýkoli. Hlavní je, že Bůh proniká do vašeho srdce a žijete z něho a s ním…..Mé srdce bije pro Boha. A já cítím, že Bůh mi svou lásku oplácí…
Jsem moc ráda, že mám spolčo a že jsem jeho součástí. Při různých akcích, které buď děláme, anebo navštěvujeme, zjišťuji, kolik je lidí- mladých lidí-, kteří se radují z Pána. A já se raduji z toho, že mezi ně patřím, a jsem odhodlaná v Jeho jméně pomáhat dalším lidem, kteří hledají tu správnou cestu…… .
DÍKY….
Vaše Hanka